Trocha historie nikoho nezabije

Předmluva pana domácího:

"Vážení kamarádi, přátelé, naši ubytovaní hosté. Tak nějak jsme zde na Mladostově tak trochu zapustili naše kořeny :) .....a proto mne, člověka porůznu putujícího světem a v myšlenkách často bloumajícího nad během okolního všehomíra, logicky velmi zajímalo co vše se zde v minulosti na Mladostově a kolem našeho statku událo. A tak jsem začal různě šmejdit, poptávat pamětníky, pátrat po archivech. Výsledkem celého snažení budiž následující čtení, rozdělené do čtyř samostatných oddílů."

• První část -  Posloupnost vlastníků našeho statku od roku 1654!!! bezpochyby nejunikátnější a nejcenější informace sepsané po mnohaletém pátrání a bádání p.Jakubcem ze Státního okresního archivu v Semilech. 
• Druhá část pojednává o Historii obce jako takové. 
• Třetí část krátce pojednává a nedávno objevených dokumentech týkajících se Osadního zastupitelstvo obce Mladostov.

Pohodlně se tedy usaďte a ponořte se do krásné ale i tajemné historie naší obce a jeho obyvatel.

Martin Dědek, pan domácí, prosinec 2020 

 Část první 

"GENEALOGIE č.p.8" 

sepsal Pavel Jakubec - OA Semily

Pravděpodobně nejstarší dochovaný psaný záznam z roku 1686 v gruntovní knize vyskeřské rychty. 

Posloupnost známých majitelů usedlosti Mladostov čp. 8

 Jak to tedy všchno bylo a kdy a kým to začalo?

Psané dějiny gruntu, který v 70. letech 18. století získal popisné číslo osm, začínají teprve v roce 1686. Přestože jej lze označit za jednu z pěti usedlostí (společně s čp. 1, 2, 10 a 4), které utvářely historický základ osady, nelze jej identifikovat v žádném starším prameni, kterými jsou registra skalského panství z roku 1514, urbář skalského panství z roku 1602 a berní rula, zachycující stav usedlostí a jejich ekonomický potenciál na našem území přibližně k roku 1654.

V berní rule jsou citováni pouze dva sedláci (Mikuláš Slepička a Jiřík Lamač) a jeden chalupník (Jan Lamač)1. Absence statku, který již za pouhých třicet let nacházíme v gruntovní knize, mohla být způsobena jeho zpustnutím během třicetileté války (ačkoli i takové jsou v berní rule běžně uváděny), anebo oddělením z jiného gruntu. V tomto případě by se nabízelo jako mateřská usedlost čp. 2 (podobně se později konstituují chalupy čp. 3 a 6), ačkoli tato úvaha náleží zcela do říše hypotéz.

Zápis z roku 1700 v nejstarší dochované gruntovní knize vyskeřské rychty2 retrospektivně uvádí (písař vtělil regest platného zápisu ze staré knihy do knihy nové), že v roce 1686 grunt koupil od Pavla Havlete, pojmouce sobě vdovu po témž Havleti, Václav Lynhart, a to za cenu 157 kop grošů míšeňských.

K usedlosti tehdy náležela tři jitra orné půdy (role), rozdělená do osmi lokalit. Na tuto plochu mohl hospodář sít celkem 41 objemových strychů obilí, a sice vedle Matěje Lamače 10 strychů, Na Koutech vedle Václava Mlejnka rovněž 10 strychů, Na Bukovině podle Matěje Lamače 11 strychů, 2 strychy Na Kameni, V Lipí podle Matěje Lamače 3 strychy, Na Trhovce 2 strychy, další 2 strychy vybývaly na porostliny mezi polma za humny a 1 strych Na Holdě podle Jana Černého. Lynhart dále hospodařil ještě na louce Na Brodkách podle lesa panského s výnosem půl vozu dřeva.

Přelom 17. a 18. století řadíme v českých zemích mezi klidnější období a Václavu Lynhartovi se pravděpodobně i z tohoto důvodu podařilo všechny své finanční závazky uhradit, takže od roku 1711 takzvaně seděl v zaplaceném a hospodařil ještě po čtyři následující léta.

V roce 1715 postoupil nemohouce Václav Lynhardt, jsa člověk starý, déle hospodařiti podle konšelského práva vyskeřské rychty svůj grunt synovi Jiříku Lynhartovi za sumu 501 kop grošů míšeňských. Z nich nastupující hospodář hned při zápisu do gruntovní knihy splatil 60 kop 42 grošů a 6 denárů a později, ještě v témž roce, přidal dalších 25 kop.

S otcovským gruntem získal Jiřík také veškerý dobytek a náčiní potřebné k hospodaření. Jmenovitě šlo o kovaný vůz, pluh s železy (radlicemi), dvoje brány s hřebíky, řetěz, tři tažné koně s potřebami, dvě dojné krávy, jednu svini plemenici, tři odstavčata (selata), čtyři ovce, šest slepic s kohoutem, měděnec v kamnech, stůl, šatní almaru, kladní sekeru, motyku, podavky, vidle a drhlen. Z obilí ujal pšenici a žita setého na zimu v objemu 22 strychů, z čehož pro sebe směl užít 19 strychů a zbylé 3 strychy dával odstoupivšímu hospodáři na výměnek. Z obilí v slámě dostal čtyři mandele pšenice, 40 mandelů žita, 4 mandele ječmene, jeden vůz hrachu, půl vozu čečelky, půl vozu vikve, dva věrtele lněného semena, 15 mandelů ovsa a dvacet otepí suchého lnu.

Protože syn přebíral grunt ještě jako svobodný, což nebylo obvyklé, slevil mu otec Václav z kupní ceny 10 kop grošů míšeňských na svatební výbavu, dalších 10 kop na hřebce a 7 kop na krávu. Naproti tomu si vymínil, aby na statku mohl až do smrti užívat byt ve světnici a přední komoru na pavlači. K uživení měl jednu krávu chovanou na hospodářově obroce, prase, dvě slepice, jeden pecen chleba z každého pečení, roli pro setí dvou strychů obilí v místě zvaném Na Klavoučku včetně kusu palouku, další čtyři strychy na Bukovině u cesty, jabloň velíšskou vedle sušírny, jabloň míšeňskou, hrušku u sušírny, rytířku v zahradě, v louce ranou hrušku, v dolní zahradě smolinku a tam, kde hospodář určí, každoročně dva záhony pro zelí a len.

Po Václavově smrti byl Jiřík povinen postarat se ještě o čtyři nevlastní sourozence, děti prvního známého majitele gruntu Pavla Havla (resp. Havlete) – Jana, Kateřinu, Václava a Martina. Břímě závazků tedy nebylo malé. Přesto se Jiříkovi podařilo grunt po dlouhých 26 letech (1741) splatit. Jeho produktivní léta na statku tím ale nekončila. Hospodařil až do roku 1759, kdy grunt předal za 400 kop grošů míšeňských svému synovi Jiříkovi Lynhartovi mladšímu. Jako přídavky získal nový hospodář stůl se stolicí, jarmaru pro nádobí, měděnec ke společnému užívání, plechovou troubu, dva džbery, dvě motyky, obloukovou pilu, stolici s kosířem, necky na praní šatů, tunu pro dobytek, díži pro pečení chleba, dva sudy pro zelí, šatní putnu a putnu na nošení vody, tři nebozezy, dvě dláta, malou pilu, vidle na mrvu, podavky, kopáč a jeden okovaný vůz s vybavením, včetně dvou řetězů, a dále dvoje trojité brány a dvoje zimní sáně.

Syn Jiřík patřil již ke generaci, která dluhy plynoucí z rozsáhlých statků nedokázala efektivně umořit. Na jeho neschopnosti hospodařit se jistě projevilo i pozdní převzetí gruntu po starém otci. V říjnu 1766 jej tedy po pouhých sedmi letech,nemohouce pro všeliké nedostatky na tej živnosti déle hospodařiti, prodal Josefu Lamačovi za nezaokrouhlenou cenu 422 kop 50 grošů a 2 ½ denáru zvýšenou o nadělané dluhy.

Následujícího roku přistoupil Lamač k optimalizaci svých pozemků, když kus své role pro dva strychy, nalézající se Na Koutech u chalupy Jana Vlka, vyhandloval s tímtéž Vlkem za jeho stejně velkou, ale méně kvalitní roli Na Kameni. Rozdíl kvality Jan Vlk vyrovnal vyplacením 26 krejcarů. Na hospodáře ale čekala krušná léta. V období 1771–1772 vypukl v Čechách po fatální neúrodě hladomor a Lamač již v lednu 1773 požádal pro skrze ty léta trvající neúrody a drahé léta a aby s manželkou i dětma dokonale zachynouti nemusel a jak královský, tak vrchnostenský daně vypláceti mohl, hruboskalský vrchnostenský úřad o povolení k prodeji části role svému bratru Jiříkovi Lamačovi. Ani to však zcela nepomohlo a roku 1777 hospodář ze stejných příčin jako jeho předchůdce, konkrétně skrze nedostatek hospodářských potřebností, prodal svůj grunt Václavu Egertovi ze sousedního statku čp. 2 za sumu 617 zlatých 32 krejcarů a 1 ½ feniku (při přepočtu na cenu stříbra by dnes šlo asi o 92 500 Kč). Tímto krokem se usedlost dostává na více než jedno století do majetku egertovského rodu.

Výměnek pro Lamače měl tentokrát méně obvyklou podobu – směl si na části svého bývalého pozemku vystavět barák, k němuž byla do gruntovní knihy připsaná neméně zajímavá tzv. paměť, a sice kdyby děti Jozefa Lamače a Jozefa Egerta[patrně chyba písaře, má být Václava Egerta] jeden druhého sobě oblíbil, na potom do stavu manželstva vstoupily, tak ten barák s těma polma jim [k] dědičnému užívání se přivlastní.

Časté změny majitelů v uplynulých letech (1759, 1766, 1777) způsobily, že Václav Egert umořoval ještě v roce 1808 dluhy po Jiříkovi Linhartovi mladším. Nezdálo se, že by grunt dokázal celý splatit, a proto zažádal vrchnost pro sešlost věku a nedostatek zdraví svého, aby byla živnost rozdělena na polovice. Tak se i stalo a do knihy byl ke gruntu zanesen nový, aktuální rozpis pozemků k němu náležejících.

K nově vydělené polovině v ceně 600 zlatých, kterou Egert rovnou předal svému synovi Václavu Egertovi mladšímu, patřilo 15 jiter a 1594 čtverečních sáhů orné půdy, 1 jitro 592 čtv. sáhů zahrad a pastvin a 3 jitra 1167 čtv. sáhů lesa, tedy celkem 21 jiter 153 čtverečních sáhů pozemků, což po zavedení systému dolnorakouských měr v roce 1764 představuje v přepočtu 12,14 hektarů.

K nové polovině gruntu byly rovněž vyměřeny nové robotní povinnosti a platby, které představovaly úroky v hodnotě 40 ½ krejcaru spláceného o sv. Jiří (24. dubna) a 57 ½ krejcaru vykládaného při sv. Havlu (16. října). Dále musel hospodář 78 dní v roce vykonávat potažní robotu statným potahem a 13 dní ročně pěší robotu statnou osobou, jakož i odevzdávat 2 věrtele 1 ¼ čtvrtce (cca 54 l) čistého ovsa do vrchnostenského obročí. Dále však byl hospodář povinen pro vyrovnání vší polovici z nově ustaveného stavení platit ještě dalších 8 ¾ krejcaru při svatojiřském i svatohavelském úrokovém termínu a vykonávat šest a půl dne pěší roboty.

Totožné povinnosti přejal i další hospodář Franc Egert, který se statku chopil v roce 1833 za nezměněnou cenu 600 zlatých konvenční měny. Přídavky, které ke gruntu získal v podobě řemeslného náčiní, dobytka a obilí, se rozrostly o nové položky, nicméně od časů jeho předchůdců zůstaly v základě stejné. Jednalo se o stůl se stolicí a jednou židlicí, almaru pro nádobí, kabřinec, čtyři obrazy, dva železné kamnovce, dvě plechové trouby v kamnech, jedny hodiny, vidlici k prsku (ohniště), kladní a malou sekeru, obloukovou pilu, poříz, nebozez, kopáč, hnojné vidle, podavky, dvě drátěná síta, veršat, fofr, čtvery cepy, díži, dvě ošatky, moučnou špižírnu, sud pro zelí, tunu pro paření, škopek, dvě konvice, prací necky, vůz se vším příslušenstvím, hák, brány a dvoje sáně s žebřinami. Z domácího zvířectva pak získal jednu tažnou klisnu, dvě dojné krávy, roční jalovici, sedm slepic s kohoutem a jednu svini plemenici a z obilí všechno ozimé i jarní osetí, jakož i vše ostatní, co hřeb, hlína a vápno drží. Z přidaného dobytka pak musel Franc Egert odchovávat v následujících dvou letech krávy a jalovice pro svých pět sourozenců.

France na statku zastihla dosud nevídaná změna držby nemovitostí v podobě zrušení roboty a poddanství, která vedla k pozvolné přeměně venkovské společnosti. Hospodařil až do 19. března 1858, kdy ve věku 44 let podlehl vodnatelnosti. Vlastnické právo bylo poté vloženo za cenu 2 427 zlatých 40 krejcarů jeho nejstaršímu synovi Františku Egertovi 3. O tři roky později pak bylo rozšířeno o spoluvlastnictví Anně Daďourkové, která se za mladého svobodného hospodáře provdala 4. 

Velký statek, to bylo především značné množství lidí, kteří udržovali hospodářství v chodu. To, co se stalo osudným mnoha restituentům po roce 1990, si staří sedláci uvědomovali jako základní životní nutnost – grunt bez lidí, bez čeledi je odsouzen k zániku. Jmenovité soupisy obyvatel přinášejí až povinná sčítání lidu opakující se v přibližně desetiletých intervalech od roku 1857. Pro obec Vyskeř se bohužel dochovala sčítání pouze z let 1890, 1910 a 1921, ale i jejich vypovídací hodnota je značná.

V roce 1890 žije na statku již nový hospodář Jan Janoušek ze Zakopané u Branžeže, který se do egertovského pokolení přiženil krátce předtím. Zůstával zde ovšem i předchozí hospodář František Egert s manželkou a mladšími, tehdy ještě neplnoletými syny Františkem, Josefem a Karlem, a dokonce i jeho matka Anna (nar. 1815), vdova po dávno zemřelém Franci Egertovi – celkem tedy deset osob. Janoušek choval jednoho koně, pět kusů hovězího dobytka, kozu a prase, jeho tchán František pouze jednu kozu.

O dvacet let později hospodaří Janouškovi už sami – tedy manželé a jejich dva syni František a Josef a dcera Františka. Rod Egertů z gruntu po mužské linii nadobro zmizel. Sčítání z roku 1921 zde stále nalézá stárnoucí manžele Janouškovy, jimž vypomáhá předčasně ovdovělá dcera Františka Lišková a jejich nejstarší syn František Janoušek (nar. 1889) s manželkou Marií, pečující tehdy o dva malé caparty Františka (nar. 1919) a Jana (nar. 1920). 

1 - Aleš CHALUPA – Jaroslav ČECHURA – Marie RYANTOVÁ (eds.). Berní rula 8–9. Kraj boleslavský. Praha: Státní ústřední archiv v Praze 2001, s. 54.

2 - SOA Litoměřice, Vs Hrubá Skála, inv. č. 302, sign. OS Turnov 3625, fol. 568–588. Tamtéž, inv. č. 334, sign. OS Turnov 55, fol. 277–284.

3 - SOkA Semily, OS Turnov, inv. č. 1487, sign. VI, kt. 433, vklad vlastnictví Františku Egertovi z 13. 3. 1861 č. 1362.

4 - Vklad spoluvlastnictví z 1. 2. 1864 č. 582.

Zdrojové archivní záznamy

(pozn.: Upřímně musím složit poklonu před p.Jakubcem a jeho prací. Jedna věc je dokumenty vůbec najít. Když víte kam sáhnout a co a kde hledat...OK nějak si ještě dovedu představit....jak ale v tom textu někdo může něco smysluplného přečíst? To je pro mne opravdu záhadou. Skutečně SMEKÁM. Martin)